Zápisky z Anglie

Hodnocení uživatelů:  / 0

Podrobnosti

Nadřazená kategorie: Czech FT

Kategorie: 2012

Zveřejněno 25. 4. 2012 22:36

Napsal Kubajzz

Tak nějak jsme se hecli a opět vyrazili na závod do zahraničí. A když už jedem tak daleko, tak proč ne rovnou na mistrovství světa, no ne? Mistrovství se konalo v sobotu 21. a neděli 22.4.2012 v Kelmarsh, asi 100km na severozápad od Londýna. Měli jsme sebou i vlajku. Takovou menší...

Vyjeli jsme v počtu čtyřech lidí (Radlukaj, Markr5, Tomayo a Kubajzz) ve středu 18.4. odpoledne v 17:30 z Prahy směrem na Plzeň a po hodině jsme byli v Německu, pak jsme pokračovali po dálnici do Nizozemí a Belgie, kterou jsme projeli krátce po půlnoci. Cesta probíhala v pořádku, akorát v Belgii trochu pršelo. V Belgii je na pumpách v noci plno policajtů, palivo vám prodají jenom když ho zaplatíte předem, kromě toho mi prodali jenom 35 litrů a pumpař si nenechal vysvětlit, že bych vzal víc, asi komunismus nebo co. Nechápu, kam ta Evropa spěje, zjevně se tam v eko-multikulti dostali o dost dál než my. Asi ve 3 hodiny ráno jsme dojeli do Francie. Po menších problémech jsme se v Calais nalodili na trajekt v 5:15, domluvit se s Francouzem anglicky je prostě problém, a za  necelou hodinu jsme vyjeli v Doveru na molo. Na trajektu jsme se potkali s dvěma mikrobusy s polskými kolegy, tak jsme poklábosili, byla to docela dobrá náhoda, vyjet z Polska a Česka ve různou dobu a potkat se před trajektem, kdy zastavili hned za naším autem.

V Anglii se jak známo jezdí vlevo. No budiž, zvládli jsme to. Ráno kolem Londýna se tvoří slušné zácpy, ale to jsme zvládli taky. Na anglických dálnicích se jaksi nevyskytují pumpy, klidně ujedete 200km aniž byste nějakou potkali. Ve 12:00 jsem byli v Rugby v hotelu Ibis, kde jsme se ubytovali. Recepční byla Polka, tak nebyl ani problém se domluvit a ještě jsme dostali VIP cenu na snídaně. Pak jsme se chvilku prospali a odpoledne jsme vyrazili si něco koupit. Při jízdě z obchodu si Markr všiml, že nedostal slevu na jakýsi polštář, co si koupil, tak jsem se musel otočit a jeli jsme to zpátky vrátit. Při zatáčení k obchodu jsem to vzal v protisměru, čímž jsem celkem vystrašil chlápka v protijedoucím autě. Prostě tam jezděj na blbé straně, no. Večer do baru na dva Guinessy po 4 libry jeden a pak spát. Druhý den jsme měli domluvenou střelnici na trénink, kde jsme se měli potkat s Polákama.

V pátek jsme si ráno dali pořádnou anglickou snídani (opečená slanina, vajíčka, grilované párky atd.) a vyrazili se podívat do Kelmarsh na místo konání závodu, tam nás ale nepustili. Tak jsme se tedy přemístili na nedalekou střelnici, ze které jsme byli úplně hotoví, protože takovou u nás nenajdete. Byly tam dvě oddělené střelnice čistě pro vzduchovky a k tomu hned za střelnicí byla postavená HFT dráha s 21 sklopkami, takže jsme stříleli celý den. Byli tam s námi i kolegové z Polska v počtu asi 10 lidí, takže den celkem rychle uběhl. Taky tam bylo několik brokových střelnic, ze kterých se ozývala neustálá střelba. Ovšem největší překvapení byl skvěle zásobený obchůdek, ve kterém jsme si prohlédli desítky vzduchovek. Velmi příjemný prodavač nás nechal osahat všechno, co jsme chtěli. Vážně ochota, jaká se u nás jentak nevidí, tak jsme mu tam udělali nějakou tržbu.

Je libo Daystate nebo Steyr?

Nebo něco od Falcona?

Co takhle FX? Nebo camo Hatsan?

Že máte radši pístovky od Weihrauchu?

Ev2? HW100? Furt ještě nemáte vybráno?

Možná něco použitého?

Třeba AA S300?

Co takhle pistoli?

Brokovnice se taky někdy hodí.

Tak trošku potrénujem, to se občas musí.

Kolegové z Polska.

Na střelnici jsme potkali sympatického chlápka, co měl na bundě nášivku z účasti na závodu v roce 1990 a střílel puškou XXXXX (kdo to uhádne, má 100 bodů, kdo to vygooglí, nedostane nic, což je první PCP od AirArms. Pušku představím v nějakém dalším článku.

Pak nás napadlo si dát závod každý o jednu libru, ale ten jsme nedokončili, protože už bylo pozdě a majitel nás vyhodil. Takže jsme se vrátili na hotel a 4 libry měly připadnout tomu, kdo nastřílí na mistrovství nejlepší výsledek. S Radlukajem jsme pak ještě vyrazili do hospody s anglánama a polákama kus od nás. Ale moc jsme to nepřeháněli a po dvou pivech vyrazili zpátky na hotel.

No a v sobotu jsme vstali, opět se posilnili anglickou snídaní a v asi 8 hodin vyrazili na místo závodu, které bylo asi 30km daleko, což mělo zabrat asi půl hodiny jízdy. Tedy zabralo by. V půlce cesty si Radlukaj vzpomněl, že na hotelu zapomněl vstupenku. Tak jsme se vrátili a vyjeli znovu. Pak jsme si všimli, že nám dochází nafta, tak jsme jeli do nedalekého městečka natankovat, protože v Anglii na dálnici pumpy prostě nenajdete. Do toho poslouchat Markra, který furt něco mlel a snažil se nás udržovat v náladě, až jsme mu řekli, aby aspoň chvíli mlčel. Marně. Řekl jenom "Tak dobře, tak já od teď budu zticha", a za minutu "Neřeknu ani slovo", za další minutu "Ani kdybyste chtěli", za další minutu "To jsem zvědav, co teď budete dělat". Napadlo mě, že roubík by nebyl špatný nápad... No prostě po hodině a půl jsme byli v Kelmarsh jako na koni. Zaregistrovali jsme se a šli se podívat na místní jarmark. HFT mistrovství se totiž koná v rámci místní megaakce zvané Kelmarsh Country Fair, což je tisíc vesnických zábav dohromady. Takže hned na vstupu byla výstava funkčních starých motorů, traktorů a dokonce i jedna stará mlátička na něco mezi obilím a kukuřicí.

Výkon neznámý, kravál veliký.

Takhle kdysi dělali popcorn.

Řezání dřeva na historické cilkulárce.

Dále tam byly stánky s rybářským vybavením, kolotoče, dudácká kapela, střelba pro děti, závody fretek, prodej všeho možného i nemožného, mraky stánků s občerstvením atd. No a co nás nejvíc zajímalo - hodně prezentačních stánků firem se vzduchovkami a loveckými potřebami.

Takže u Daystate. Mimochodem, ten nový Huntsman se jeví skvěle. Je lehký a výborně se mi drží.

Chcete ho v kamufláži? Není problém.

Ovšem tohle jen tak nespatříte.

Tak jdeme se podívat k MTC na nějaké ty optiky.

Zdá se, že ten chlápek vlevo kuje nějaké pikle...

Angličanům smysl pro humor nechybí. Kdopak to drží tu ceduli? Jo, je to Gary Cooper - majitel MTC a anglická střelecká legenda. Kdo si nedal pozor, schytal fotku s nápisem. Včetně mistra světa. 

Pak se nám věnoval, je to příjemný chlapík. Zrovna něco vysvětluje Tomayovi. Když jsem mu řek, že ten obraz v tom plave, tak mi řekl "Co bys chtěl za ty prachy, dyť je to lowcost." (sám střílí s Leupoldem )

Tak teď jsme ve stánku AirArms. Když viděli bundy JSB, tak kolem nás hned začali poskakovat a strkat nám do ruky všechno na co jsme si vzpomněli. Asi abychom neprozradili, kdo vyrábí AA Field target.

Nemůžu si pomoct, ta biathlonka se mi líbí.

Takhle vzniká Ev2.

Tady s dvoukartušovou AA510. Překvapilo mě, že je celkem lehká, myslel jsem, že bude těžší. Pak mě ještě překvapil počet ran, co to dá - v 16 joulech prý 160. Radši jsem jim neřek, že to dám z HW100 s kartuší jednou, aby nebyli smutní.

Ale tohle je parádička. TX200 v luxusní úpravě.

Bohužel za sklem. Ale tomu se nedivím.

U Brococka.

FT střelnice. Děti si taky rády zastřílí a rodiče můžou na nákupy.

Celou dobu bylo typicky anglické počasí, tedy co hodinu asi dvacet minut pršelo, takže jsme se za chvíli brodili v bahně, což je taková místní oblíbená zábava. Prostě rodinky si oblečou sváteční šaty, na nohy natáhnou gumáky a jdou se rochnit v bahně. Vlastní závod pro nás začal v 13:00 a píšu o něm na jiném místě.

Večeře po závodě. Právě probíhá rozbor, že vítr foukal, když neměl, a když měl, tak nefoukal a kdybychom mířili jinam, tak bychom se trefili.

V neděli jsme se po závodě opět vydali za zábavou a nakupováním. Bahna bylo víc a víc a lidi v něm vesele čvachtali. Zábavu zpestřoval občasný déšť z kterého si místní nic nedělali a náladu jim nedokázalo zkazit ani když ruské kolo zastavilo uprostřed lijáku i s lidmi na sedadlech.

K tomu stánky s anglickou módou, která se za posledních 100 let nezměnila.

Dudáci dudali.

Skvělá byla pojízdná střelnice, kde se dalo střílet z malorážek. Prostě kdo šel kolem včetně dětí a zaplatil pár liber, dostal hrst patron a mohl je tam vystřílet. Nou problémo, na sluchátka si tam nehráli.

Fajn stánek s pohyblivými atrapami holubů a jinými vábničkami. Když jsem přišel blíž, tak jsem zjistil, že to je originál holub, co ještě ráno lítal po stromech.

Oni ho napíchnou na nějaké dráty s motorky a holub se třepe jako ratlík v zimě. Asi to láká ostatní holuby, aby přiletěli blíž a taky se nechali zastřelit.

Ukázka výcviku ovčáckých psů. Pes si dal slalom s hejnem hus kolem skupinek dětí.

A pak čtyři psi nahnali husy do podkovy z dětí.

Musel jsem obdivovat jak ti psi spolupracují a pomaličku, bez paniky naženou husy, kam chtějí.

Říkal jsem, že se anglická móda nezměnila za posledních sto let? Myslel jsem dvěstě.

Markr si chtěl koupit křesílko. Prý jestli by nám vešlo do auta. Řek jsem mu, že když k němu koupí čtyři kolečka, tak že mu ho domů za autem klidně dotáhnu, ale musí na něm jet. Nekoupil ho, srabík.

Pravý anglický bažant.

Prý jsou v poslední době nějací větší.

Když budete v anglii, nepouštějte děti do lesa samotné.

No, nic, je potřeba sbalit věci. Nechápu jak se nám to tam vešlo.

U trajektu. Přijeli jsme o hodinu pozděli, kvůli zácpám kolem Londýna.

A pak nás ještě v Doveru angláni vzali na prohlídku, když prý teda vezeme ty zbraně. Tak jsme jim je ukázali. Řekli jsme jim, že ty vzduchovky jsou v limitu, tak se nás ptali, kolik je u nich vlastně ten limit a divili se, že nějaký limit existuje, a měli radost, že ty naše vzduchovky ho splňují. Pak mě vyděsila jedna policajtka, která se nás ptala, kolikže vezeme diabolek. Lekl jsem se, že je budeme muset počítat, tak jsem jí řekl, že jsme čtyři tak čtyřista. To jí udělalo zase velkou radost, dala nám nějaké razítko, popřála nám šťastnou cestu a poslala nás na loď.

Na lodi nám vzali klíče od auta, když jsou v něm ty zbraně, no.

Asi abychom racky místo hranolkama nekrmili olovem.

Doverské útesy jsou fakt bílé.

A už jsme v Calais na kontinentu. Hurá, pojedeme vpravo.

Zbytek cesty proběhl normálně, akorát kolem Bruselu jsme asi dvě hodiny poskakovali v zácpě. Asi jsme zrovna trefili dobu, kdy euroúředníci jedou z práce domů (bylo kolem druhé odpoledne). V Praze jsme byli asi ve dvě ráno, Tomayo zjistil, že má v autě kleklou baterku, ale zajet koupit kabely a nastartovat z druhé baterky, už nebylo nic, co by nás dokázalo rozhodit.

Tak příští rok znova?