Cambridge Diabolical 2015

Hodnocení uživatelů:  / 3

Podrobnosti

Nadřazená kategorie: Czech FT

Kategorie: 2015

Zveřejněno 29. 1. 2015 9:22

Napsal Jirka Jirout

Každý rok koncem ledna pořádá Cambridge HFT club, známý českému teamu z přátelské soutěže před loňským MS, speciální soutěž. Takovou, při níž neplatí žádná z běžných pravidel HFT. Pro akce podobného ražení mám jistou slabost, což se projevuje i tím, že jednu takovou, byť ne střeleckou, každé léto pořádám. Navíc to mám do Cambridge přibližně dvě hodinky autem (pravda, ty dvě hodinky je potřeba proložit dalšími osmi na trajektu) a tak jsem se už v loňském roce rozhodl se do Anglie vypravit. Nakonec to z organisačních důvodů dopadlo až letos.

Cesta trajektem není z nejlevnějších, takže jsme se s několika střelci z holandského fora luchtbuks.net dohodli na společné cestě dvěma auty. Tři v Peterově BMW, pět lidí v našem Grand Voyageru. Sešli jsme se v klidu v pátek večer v Hoek van Holland, povečeřeli v oblíbené restauraci Boulevard, zahráli si 3D tetris při překládání zavazadel a krátce po deváté večer jsme se nalodili na jeden z trajektů firmy Stena, permanentně pendlujících mezi Hoek van Holland a Harwich v Essexu. Plavba proběhla bez incidentů a v 6.30 jsme byli vyplivnuti v Harwich.

Spojené království není v Schengenu, ale i tak proběhly formality velmi rychle. Pro jistotu jsme na dotaz po tom, co hodláme v Cambridge dělat jen zamumlali cosi o návštěvě přátel bez dalších podrobností a bylo to. Najeli jsme na A120 a vše vypadalo skvěle. Až do okamžiku, kdy jsem se, pamětliv toho, že Peter chce natankovat, pokusil u Colchesteru odbočit k pumpě. Zhýčkán holandskými, německými a konec konců i českými dálnicemi jsme poněkud podcenil anglickou realitu. Ta zahrnuje takové šílenosti, jako krátké odbočovací pruhy, žádné pruhy odstavné a krajnice, oddělené od vozovky obrubníkem. Kontinentální světlomety, svítící spíš vpravo, také nepomohly. Místo hladkého návratu do jízdního pruhu se mi tedy podařilo v ca 70 km/hod najet na zmíněný obrubník a prorazit o něj vanu automatické převodovky. Následovalo relativně snadné sehnání odtahovky a o něco těžší shánění firmy, která vanu opraví. Obojí se sice povedlo, ale oprava nejdřív v pondělí. U čtvrté navštívené autopůjčovny v Colchestru se mi podařilo pronajmout auto, abychom mohli pokračovat - bohužel jen Ford Focus (ke všemu ještě se vznětovým motorem a manuální převodovkou). Nakonec se nám podařilo věci a cestující nějak popřekládat a mohli jsme pokračovat dál.

Další zastávka byla kousek od Chelmsfordu na „Vzduchovkové farmě“ (Pete's airgun farm). Tam jsme si ještě naposledy ověřili nastřelení zbraní, trohu potrénovali střelbu na větší vzdálenosti (protože u Diabolical samozřejmě neplatí ani pravidla o maximu na 45 yardech). Po chutném obědě posledních ca 60 mil do hotelu. Večer další společná večeře, tentokrát v řecké restauraci a za účasti hlavního stavitele nedělní trati Tonyho. Druhý den jsme se vypravili na další farmu - tentokrát do Shepreth, kde sídlí Cambridge HFT klub. Počasí bylo docela ucházející (ca 8 °C a slabý vítr), ovšem na rozdíl od loňského dubna přístupová cesta a okolí zero range připomínaly spíše přístupové cesty ke Stalingradu na podzim 1942. Náš bílý focus dostal hnědý ohoz, ale alespoň se nám podařilo zaparkovat tak, že jsme měli jistou naději na to, že z farmy odjedeme dřív, než země zamrzne nebo nás někdo vytáhne traktorem. Nebyl jsem z toho úplně nadšen, ale kolegové mě ujistili, že v loňském roce bylo bahna ještě výrazně více a jako bonus k tomu nízké teploty a déšť.

Trať byla postavena ve dvou lesících, v každém z nich se nacházelo 15 stanovišť, každé o jedné sklopce. Oficiálně nebyly předepsány žádné posice, neoficiálně byla trať postavena tak, že většinu terčů bylo možno zasáhnout v kleče. Tedy v mé nejméně oblíbené poloze. Na každém stanovišti byl dřevěný kolík, čísla na stromech a jiných objektech se v Diabolical již tradičně nevyskytují. Ne vždy ovšem bylo na terč vidět přímo od něj a tak bylo během dne možno zahlédnout nejrůznější posice. Celkově se nakonec sešlo 75 soutěžících, z toho 3 junioři a 11 střelců z pružinovek. Mezi vybavením převažovaly různé modely Air Arms, jak už to tak v Anglii bývá. Dále jsem zaregistroval několik Waltherů 400 (většinou upravených z méně výkonných versí pro střelbu na 10 metrů), různé modely Daystate a z pro nás exotičtějších záležitostí 2 nebo 3 Theobeny. Ze zajímavějších optik byly k vidění March Tactical 2,5-25x42 nebo naháňková Delta Titanium 1-5,8x24. Rozděleni jsme byli klasicky do tříčlenných teamů a po klasickém bezpečnostním bububu jsme vyrazili.

Jestli mě něco opravdu překvapilo, tak to byla úžasná plynulost celé soutěže. Na celé trati jsme museli čekat asi jednou či dvakrát (a to ještě maximálně dvě minuty), ačkoli zaujetí správné posice u většiny terčů rozhodně nebylo triviální. Drtivá většina terčů byla něčím alespoň částečně zakryta, samozřejmostí byly extrémní vzdálenosti (maximum 60 metrů) a killzony výrazně menší, než jaké jsou definovány ve standardních pravidlech HFT.

Několik obzvláště vypečených sklopek stojí za konkrétní zmínku: Pastýř - on je to tedy spíš nějaký střelec, ale to je jedno. Prostě malá postavička, u které jako killzona slouží hlava o průměru zhruba 15 mm. Nad hlavou a po stranách už žádný plech není. Střílelo se na ca 10 metrů, takže po pár zásazích pod hlavu nebylo v puškohledu ani pořádně vidět, kde vlastně tato končí. Sklopka s 30mm killzonou na nějakých 60 metrech. Tam jsem byl nas..aný jak nic dobrého, protože jsem zamířil, pak jsem si řekl, že je to opravdu moc daleko, přidal jsem půl dotu a následně jen sledoval nádhernou tečku nad killzonou, přesně v té vzdálenosti dodatečné korekce. Na ca 8 metrech terč schovaný za dvěma kmeny stromu do V tak, že je vidět jen ca 20 mm široký proužek, ve kterém se někde schovává killzona s průměrem 15 mm. Jinak než vestoje se to střílet nedalo.

Terč za svislým kůlem o průměru ca 8 cm, skrze který vede díra o průměru 15 mm. Nestačí se trefit jen do díry, diabola musí letět v podstatě přesně v její ose, jinak si štrejchne o stěnu a game over. Na konci závodu byl ten tunýlek docela plný olova. Zda sklopka padla, to museli ověřovat kolegové z teamu, protože ze střeleckého stanoviště z ní nebylo vidět vůbec nic. Trefil jsem :-)

Kachna s killzonou 25 mm na 60 metrech, ve 40 metrech musí přitom diabola prolétnout dírou o průměru asi půl metru (zdola val, nahoře kmen poraženého stromu). Všichni z našeho teamu jsme si zde napsali nulu a nebyli jsme rozhodně sami. Drtivá většina lidí vzdálenost velmi podcenila a diaboly tak končily v onom valu na 40 metrech.

Sklopka umístěná na trámu, zavěšeném ze stromů tak, aby se mohl houpat. A houpe se opravdu dost, zejména při a po natahování sklopky. Pro vylepšení je na trámu kus překližkové desky, takže když zafouká vítr, je o zábavu postaráno i když se už trám po natažení uklidnil.

Šnek s 20 mm killzonou v hlavě na poli ca 40 metrů daleko. Oklo killzony tak možná 10 mm. To byl extra terč a ten, kdo ho položil (juniorům stačilo „cinknout“) byl po soutěži zařazen do losování o finanční ceny. Napoprvé jsem netrefil, protože jsem si neuvědomil, jak se trasa stáčí a že vítr povane zprava místo přímo proti. Při druhé ráně, pochopitelně nesoutěžní, jsem tuto sklopku dokázal položit i vestoje s oporou.

Nakonec jsem skončil s asi 3 nulami a celkovým skóre 37 bodů ze 60 možných. Bohužel se opět opakovala situace, kdy jsem byl schopen položit i poměrně těžké sklopky (včetně těch, které „nedal“ ani vítěz), ale nedokázal jsem sestřelit několik terčů, které byly podle všeho velmi jednoduché, pouze s nezvyklou kombinací vzdálenosti a velikosti killzony. Nicméně střílím primárně pro zábavu a té jsem si v Cambridge užil opravdu spoustu. Za zmínku asi stojí velmi malé rozdíly mezi skóre v kategorii pružinovek a PCP. Dokonce i absolutním vítězem se se 49 body stal Kyle Hampton právě s pružinovkou.

Asi jediné, co se dalo soutěži vytknout je, používání obyčejných ocelových sklopek, před závody nastříkaných trochou žluté barvy. Stačí pár zásahů a pokud je terč příliš blízko či daleko, takže obraz není příliš ostrý, může se střelec jen dohadovat, kde že vlastně ta killzona leží. Nerezové sklopky, používané v českých zemích a Polsku jsou proti tomu neskutečný luxus, na který se strašně rychle zvyká. Odstříleno bylo poměrně rychle a my jsme vyazili do Harwich. Naštěstí jsem při zařizování lístků na trajekt koupil lístky flexibilní, takže nebyl nejmenší problém splolucestující z mého auta vypravit do Holandska jako pěší. Já jsem v Anglii strávil neplánovaně ještě jednu noc. V pondělí ráno se naše v sobotu pochroumané vozítko podrobilo mírně předčasné výměně převodové kapaliny (do pravidelného intervalu zbývalo asi 3.000 km), doplněné tentorkát o zavaření díry ve vaně. Vše proběhlo bez problémů, ani finančně to nebyla žádná hrůza a tak jsem se ještě před polednem mohl zbavit té hrozné mrňavé, smradlavé a klepající bílé věci, přesednout do poctivé velké krabice (téměř) tuzemské výroby a s jednodenním zpožděním vyrazit směrem k domovu.

Warthog

Více fotek naleznete v této galerii.