SPA P-12 Bullpup

User Rating:  / 8

Details

Parent Category: RECENZE

Category: Větrovky

Published on Thursday, 11 December 2014 13:29

Written by Kubajzz

Módní vlna zbraní v uspořádání bullpup stále nemá konce a zjevně se dobře prodávají. Dokonce tak dobře, že neušly pozornosti čínských firem, takže kdy se u nich objeví nějaký bullpup byla jenom otázka času. Čínské firmy se dosud až na pár výjimek věnovaly především výrobě pístových vzduchovek, obvykle pochybné kvality. Vyrobit větrovku je však tvrdší oříšek a v tomto článku se podíváme, jak se jim to povedlo.

Firma s plným názvem Shaoxing Snowpeak Air Gun Factory (zkratka SPA - Snow Peak Airgun) byla založena roku 1976 a v současnosti je největším a nejvýznamější čínským výrobcem vzduchových zbraní a jejich příslušenství. Nachází se dvě hodiny jízdy od Šanghaje a každoročně vyrábí kolem půl milionu vzduchovek. Jejich produkce zahrnuje také puškohledy, pantballové zbraně, obaly na zbraně a střelivo. Není tajemstvím, že funguje i jako OEM výrobce pro firmy zvučnějších značek.

Z PCP (Pre Charged Pneumatics) pušek vyrábí dva modely. Prvním je malý bullpup P-12, který si představíme v tomto článku. Druhým modelem je M-10, který mám shodou okolností také doma a napíšu o něm v dohledné době.

Myšlenka bullpup koncepce spočívá ve využití prostoru pažby k umístění závěru a ovládacích prvků. To má za následek podstatné zkrácení celkové délky zbraně při zachování dlouhé hlavně. Zároveň to však přináší i několik podstatných problémů, kterými zbraně klasické koncepce netrpí.  K problémům obvykle řadím především obtížné přilícení k závěru, nezvyklé vyvážení zbraně směrem dozadu, komplikovaná spoušť s dlouhým táhlem a obvykle ergonomicky nepříjemné natahování závěru. A musím zdůraznit i jedno bezpečnostní upozornění, které se týká hlavně střelby s oporou, a z kterého mi občas na závodech vstávají vlasy na hlavě. Vzhledem ke krátké hlavni se totiž její ústí nachází těsně vedle ruky opřené o strom, takže stačí chvilka nepozornosti a neštěstí může být na světě.

Ale zpět k P-12. Když jsem pušku vyndal z krabice, tak na první pohled mě zarazila úroveň zpracování viditelných kovových a dřevěných částí, která je na nezvykle vysoké úrovni. Snad jakoby to ani nebylo z Číny. Na druhý pohled jsem začal přemýšlet, co to v Číně okopírovali. Pažba připomíná Taipana, závěr Edguna, prostředek Cricketa. Nicméně když dva (vlastně 4) dělají totéž, nemusí to znamenat totéž. Každopádně se jedná o zcela novou konstrukci, kopie to není. Ráže je 4,5 mm, dlouhý moderátor, samé dobré zprávy.

Pro uchycení optiky je použita Weaver lišta a za to u mě tato zbraň opět o něco stoupla. Zaradoval jsem se, že můžu zase po čase protáhnout moji oblíbenou optiku Bushnell Elite 4200 Tactical 6-24x50 MD v ocelových montážích Leupold a po chvíli jsem ji namontoval. Škoda, že se weaver lišta nepoužívá více, protože se na ní velmi snadno a pevně uchytí montáž a navíc tato lišta má standardizovaný rozměr. U větrovek obvyklá tzv. 11 mm drážka nepodléhá žádnému standardu a v praxi je její rozměr někde mezi 10 - 12 mm, což občas působí problémy s montážemi (např. BKL).

O aktuálním stavu tlaku je střelec informován přehledným manometrem se stupnicí a barevně vyznačeným použitelným rozmezím.

P-12 má opravdu velkou tlakovou kartuši. Její objem je plných 310 cm3. Kartuše je přitom lehká, pravděpodobně vyrobená z pevnostního hliníku. Sice jsem na amerických fórech zaznamenal zprávy ze začátku roku o tom, že je vyrobená z titanu, ale osobně tomu příliš šancí nedávám. K pochybnostem mě vede především cena. Nemyslím, že by u takto levné pušky byl použit takto drahý materiál. A také si myslím, že pokud by kartuše byla z titanu, tak jednak by to na firemních stránkách bylo z marketingových důvodů uvedeno pěticentimetrovým písmem a také by použitelný rozsah na stupnici manometru nekončil na 220-ti barech.

Diabolku posouvá do hlavně klasický trn, utěsněný dvěma gumovými kroužky.

Pažba je zakončená primitivní gumovou botkou. Ta by jistě byla lepší, kdyby měla aspoň nějaké protiskluzové drážky, ale u zbraní této cenové kategorie se nedají čekat zázraky.

Natěšený z dobrého prvního dojmu jsem nafoukl kartuši na 200 bar, quickfil se snadno zasouvá a perfektně těsní (ani to nesyklo) a pustil se do zkoušky střelbou. A začal jsem pomalu střízlivět...

Už při natažení závěrové kliky jsem cítil sadistický odpor srovnatelný s natažením pístové vzduchovky. Začal jsem tušit, že tohle nebude jen tak a řekl jsem si, že tam radši nabiji JSB Heavy s váhou 0,67g. Nasadil jsem Airchrony, vystřelil a na displeji se objevila hodnota 333 m/s... Pro legraci jsem nabil standardní Exact s hmotností 0,547g. Když jsem zmáčkl spoušť, uslyšel prásknutí sonického třesku a na displeji uviděl nějakých 370m/s, ani nemůžu říct, že by mě to překvapilo.

No, dejme tomu, někdo může výkon potřebovat, ovšem další střelba ukázala, že s každou další ránou rychlost padá průměrně o 1-2m/s, takže po vystřílení padesáti ran, jsem se hezky lineárně dostal z 333 na 250 m/s s tlakem asi 80 bar. Co se týká konzistence rychlosti snesu docela hodně, ale na padesáti ranách mít rozdíl 83 metrů vážně psychicky nezvládám...

A teď k střelbě na terč. Prvně se musí puška nastřelit, to je jasné. Střelil jsem na 10 metrů do terče a neviděl zásah, tak jsem střelil do velké krabice a viděl dírku vpravo, klikám tedy doleva, až jsem se dostal na doraz boční korekce a pořád chybí ještě asi 4 doty (cca 20 MOA). To je docela síla, podívám se tedy jak je optika usazená a prostým okem vidím, že směřuje vlevo. Sundám optiku a vidím, že doleva směřuje celá weaver lišta. Začíná mi být jasné, že pušku budu muset rozebrat...

Pažba drží na dvou šroubech, ty jsem vyndal, ale pažba šla sejmout poměrně ztuha. Vevnitř jsou totiž třísky, jak to někdo dlátkem přitesával do použitelného tvaru a ty zároveň způsobují, že tělo zbraně jde napoprvé obtížně vyjmout z pažby.

Koukám na rám a vidím, že tam na nejdůležitějším místě, kde Kalibrgun používá monoblok, kvůli kterému musí obrábět hliník na pětiosých CNC strojích, aby to zvládli na jedno upnutí, si Číňan vystačí s technologií stavebnice Lego a stavby bambusového mostu. Jednotlivé díly jsou sešroubovány k sobě a drážka ve které je zasazena horní lišta je nakřivo. Samozřejmě jako první mě napadlo přeskládat jednotlivé díly, ale marně. Další možnost je použít kladivo a násilí, ovšem to není můj styl, to nechávám jiným "opravářům". Nejjednodušším řešením bude zvětšit na frézce vůli v čepu, převrtat o pár desetin otvory pro šrouby a udělat tak weaver lištu seřiditelnou.

Technologii řezání závitů na hlavni ještě nemají číňani zvládnutou, připomíná mi to různé kutilské pokusy, které jsem viděl i v našich končinách.

Co se týká konzistence mám ale dobrou zprávu, protože pušku jsem ten den testoval spolu s Altarosem, což je náš největší expert přes regulátory tlaku do větrovek a zároveň je sám vyrábí. Takže jsem mu pušku rovnou dal a do pár dnů byl pro ni hotový regulátor, který bude k dispozici i ostatním zájemcům.

Po osazení regulátorem jsem se vrhl na seřizování pušky na 16 joulů. Originální pružinu jsem vyměnil za pružinu z Evanixe, která má stejný průměr, ale je asi o centimetr kratší. Ta je však i tak stále příliš silná a musel jsem ji nadvakrát zkrátit asi o dva centimetry a pak ji ještě používat s takřka vyšroubovaným seřizovacím šroubem.

Po úpravě pružiny a osazení Altarosovým regulátorem se mi podařilo s puškou vystřelit neuvěřitelných 250 ran na jedno nafouknutí a to jsem skončil jen díky tomu, že mi v Airchrony došla paměť, která je právě na maximálních 250 ran. Podle mého názoru by ta puška ještě takových 20-30 ran dala. K lepší konzistenci by ještě přispěla slabší pružina jiného typu (delší), protože ta upravená je pro 16J příliš krátká, takže úderník letí část cesty pouze setrvačností a pak záleží i na úhlu střelby.

Konzistence rychlosti se tedy dostala do použitelného stavu, avšak test střelby dopadl velmi špatně, ani jsem se neodvážil vyfotit nastřílené terče. Na 30 metrů jsem při testech zvyklý na soustřely v milimetrech, ne v centimetrech... Tak přecejenom jeden terč sem hodím, je to asi ten nejlepší co se povedl, ale jinak je rozptyl horší, trefit každou ranou krabičku od zápalek by byl asi problém.

Na vině je jasně hlaveň a skutečnost, že dodávané hlavně nemají choke (zúžení vývrtu na konci hlavně o asi 0,05 mm).

Co napsat závěrem? P12 je čínský pokus o průnik do segmentu bullpup větrovek. Oproti minulým čínským zbraním je na pušce z vnějšku jasně viditelný kvalitativní posun vpřed, ovšem stále je svou kvalitou na hony vzdálená běžné evropské produkci. Na některých konstrukčních uzlech je vidět, že výrobce netuší k čemu slouží a proč si s nimi ostatní výrobci dávají tu práci. Ovšem je nutné si uvědomit, že hlavním cílem pušky je bodovat u zákazníků cenou, která je více než dvakrát nižší než například Kalibrgun nebo EdGun.

Abych to shrnul, tak puška je po vybalení z krabice díky své nekonzistenci ke střelbě nezpůsobilá. Pokud nepočítám střelbu na plechovky, tak je pro přesnou střelbu nevhodná. Na druhou stranu puška přímo vybízí k tuningu a různým domácím úpravám. Rozhodně doporučuji rovnou přikoupit regulátor a vzhledem k tomu, že choke se v domácích podmínkách vyrábí jen obtížně, tak zároveň doporučuji i přemýšlet o výměně hlavně. Z pozitivních dojmů bych vyzdvihl slušné vnější zpracování, dosti účinný moderátor, na tuto kategorii zbraní poměrně slušně chodící spoušť a především velmi dobře pracující Altarosův regulátor, který dokáže i levné zbraně posunout do vyššího levelu.

Za zapůjčení zbraně k recenzi děkuji e-shopu www.zbrane-vzduchovky.cz